V noci mě probudila voda kapající na můj obličej. To člověka docela probere, vyskočila jsem jako čertík z krabičky. Spodek karimatky jsem měla ve vodě a skrze střechu teklo. Pohledem ven jsem se ujistila o tom, že tady máme Potopu světa revival. Vypadalo to jako vodní peklo. Proudy vody bičovaly řeku a všechno kolem, vítr fičel a já byla vděčná že naše rybářská chajda je přitulená ke kopci a vichr tu není tak hrozný. Ze svahů začaly stékat hlínou do rudo-hněda obarvené proudy a to rovnou skrz náš úkryt. Podlaha byla betonová, tak se alespoň nezačala rozbahňovat. Našla jsem jedno suché místo a přesunula se tam. Poprvé mi bylo chladno, ale svetřík a ponožky to hravě vyřešily. V klidu jsem zase usnula. Potopa, nepotopa, když JÁ chci spát, tak prostě budu.
Ráno pořád ještě pršelo. Nebylo to už tak strašné jako v noci, boře se lehce zklidnila a vítr utišil, ale pořád by stačilo pár vteřin aby člověk promokl na kost. Nedalo se než se nasnídat a čekat. Bylo to vlastně hrozně fajn. Katka si v dešťovce stékající ze sttřechy umyla hlavu, já si četla. Kolem deváté déšť až na pár kapek zmizel. Byly jsme sbalené a připravené vyrazit když na starém rozhrkaném kole přijel děda. Nijak se nepozastavil nad tím, že mu dvě evropanky okupují přístřešek a začal se s námi bavit. Taky mu vůbec nevadilo že neuměl anglicky ani slovo. Když mu Katka napůl japonsky a napůl rukama vysvětlila že se tu schováváme před deštěm, moudře pokýval téměř plešatou hlavou a povídá "tajfun". Tak to joo. Zažila jsem tajfun. Ještě by to chtělo zemětřesení... Alspoň zemětřeseníčko.
Pokusily jsme se dostat se včas na setkání s Ondrou před Zlatým palácem, ale nepovedlo se. Hodily jsme bágly do lockeru a hurá za památkami. No bylo to pěkné, ale když člověk vidí desátý palác a dvacátý chrám tak to začne docela splývat. Mopžná že japíci jsou schopní je od sebe rozlišit, ale mě přijdeta architektura pořád stejná. Nakonec za nejhezčí místo v Kyotu považuji jeden zastrčený chrámek, kde nebyla skoro ani noha, kolem les a mohutné zdi obrostlé mechem. Taky jsme si tam prohlédly výstavu místních umělců (pořád nechápu proč se u nás na výtvarce trošku víc neučí práce s tuší) a potkaly holky co fotily cosplay. Byl to kostým Kiki a slečnu velmi nadchlo že vím o co jde. No musela jsem se s ní vyfotit.
Večer jsme se potkaly s Ondrou, jen abysme se zase rychle rozdělili. On chtěl vidět Osaku (která mi podlepopisu přišla jako dost nuda), Naru a ještě něco a my chtely na festival. Nějak jsem to nezmiňovalaprotože se mi to nezdálo důležité, ale teď je potřeba doplnit pár informací. Hned první den, když se nastoupilo do vlaku zletiště, tak se Katarína zakecala s autralanem, který nás pozval do svého hotelu kousek od Nagana podívat se na místní festival.
V nočním vlaku (opět) směr Nigata jsem uvažovaala jaké to asi bude. Nějak jsem tomu moc nevěřila, ale Katka věřila, že to dobře dopadne, tak jsem na ní dala.
Žádné komentáře:
Okomentovat