V noci mě probudila voda kapající na můj obličej. To člověka docela probere, vyskočila jsem jako čertík z krabičky. Spodek karimatky jsem měla ve vodě a skrze střechu teklo. Pohledem ven jsem se ujistila o tom, že tady máme Potopu světa revival. Vypadalo to jako vodní peklo. Proudy vody bičovaly řeku a všechno kolem, vítr fičel a já byla vděčná že naše rybářská chajda je přitulená ke kopci a vichr tu není tak hrozný. Ze svahů začaly stékat hlínou do rudo-hněda obarvené proudy a to rovnou skrz náš úkryt. Podlaha byla betonová, tak se alespoň nezačala rozbahňovat. Našla jsem jedno suché místo a přesunula se tam. Poprvé mi bylo chladno, ale svetřík a ponožky to hravě vyřešily. V klidu jsem zase usnula. Potopa, nepotopa, když JÁ chci spát, tak prostě budu.
Ráno pořád ještě pršelo. Nebylo to už tak strašné jako v noci, boře se lehce zklidnila a vítr utišil, ale pořád by stačilo pár vteřin aby člověk promokl na kost. Nedalo se než se nasnídat a čekat. Bylo to vlastně hrozně fajn. Katka si v dešťovce stékající ze sttřechy umyla hlavu, já si četla. Kolem deváté déšť až na pár kapek zmizel. Byly jsme sbalené a připravené vyrazit když na starém rozhrkaném kole přijel děda. Nijak se nepozastavil nad tím, že mu dvě evropanky okupují přístřešek a začal se s námi bavit. Taky mu vůbec nevadilo že neuměl anglicky ani slovo. Když mu Katka napůl japonsky a napůl rukama vysvětlila že se tu schováváme před deštěm, moudře pokýval téměř plešatou hlavou a povídá "tajfun". Tak to joo. Zažila jsem tajfun. Ještě by to chtělo zemětřesení... Alspoň zemětřeseníčko.
Pokusily jsme se dostat se včas na setkání s Ondrou před Zlatým palácem, ale nepovedlo se. Hodily jsme bágly do lockeru a hurá za památkami. No bylo to pěkné, ale když člověk vidí desátý palác a dvacátý chrám tak to začne docela splývat. Mopžná že japíci jsou schopní je od sebe rozlišit, ale mě přijdeta architektura pořád stejná. Nakonec za nejhezčí místo v Kyotu považuji jeden zastrčený chrámek, kde nebyla skoro ani noha, kolem les a mohutné zdi obrostlé mechem. Taky jsme si tam prohlédly výstavu místních umělců (pořád nechápu proč se u nás na výtvarce trošku víc neučí práce s tuší) a potkaly holky co fotily cosplay. Byl to kostým Kiki a slečnu velmi nadchlo že vím o co jde. No musela jsem se s ní vyfotit.
Večer jsme se potkaly s Ondrou, jen abysme se zase rychle rozdělili. On chtěl vidět Osaku (která mi podlepopisu přišla jako dost nuda), Naru a ještě něco a my chtely na festival. Nějak jsem to nezmiňovalaprotože se mi to nezdálo důležité, ale teď je potřeba doplnit pár informací. Hned první den, když se nastoupilo do vlaku zletiště, tak se Katarína zakecala s autralanem, který nás pozval do svého hotelu kousek od Nagana podívat se na místní festival.
V nočním vlaku (opět) směr Nigata jsem uvažovaala jaké to asi bude. Nějak jsem tomu moc nevěřila, ale Katka věřila, že to dobře dopadne, tak jsem na ní dala.
úterý 21. září 2010
sobota 18. září 2010
japonsko den 9
Den zacal lehkym zmatkovanim. Vystoupily jsme v Niite. To byl sice puvodni plan, ale ve skutecnosti vubec nedaval smysl. Nejak si nedokazu vybavit proc jsme to tak chtely. Nejezdi tam totiz shinkansen, musi se chytit mistni vlacek a odjet do Nigaty, kam by nas dovezl i spaci vlak ze ktereho jsme tak ve spechu vyskocily. No nevadi. Podle Katky Ondra rikal ze v Nigate je krasny zamek, tak jsem si ho chtela prohlednout. Katarina zase chtela zpet a taky na internet, tak jsme se rozdelily. Zjistila jsem ze info box otevira az v deset, takze co s hodinou casu. Nenasla jsem v okoli jedinou mapu, tak jsem to vzala hlavnim vchodem a doufala ze bud potkam plan mesta nebo v lepsim pripade neco zajimaveho. Ulice byla dlouha, rovna a brutalne nudna. Koupila jsem si baterky do fotaku. Mela jsem sebou sice dvoje nahradni, ale ani jedny nesly nabijet Ondrovou nabijeckou, coz sice vubec nechapu, ale co se da delat.
Po dvaceti minutach chuze se lehke mreholeni zmenilo v brutalni slejvak. Pokusila jsem se na krosnu nandat plastenku, ale vubec mi to neslo. Mozna i proto ze neni kalibrovana na pridavek karimatky a deky nahore. Nakonec bych si /jako vzdy/ nejak poradila, ale najednou vedle me se skripenim brzd zastavilo autocko, vzskocila z nej japonecka a i kdyz neumela ani slovo anglicky tak me presvedcila ze si mam sednout dovnitr, ze me odveze. Confusion spell zafungovalo stoprocentne a prekvapive se mi pres jeji nikdy neustavajici zvatlani /kdy se nadechovala, to nevim/ povedlo vysvetlit, ze bych rada zpet na nadrazi. Mluvila jsem na ni anglicky, ona japonsky a jedine co jsem pochopila ze se jmenuje Tina /Tima?/. Odvoz to byl perfektni a ja jsem ji velmi vdecna ze jsem se mohla vyhnout vetsine deste.
Kdyz se konecne otevrely informace, dostala jsem mapu a mistniho pruvodce. Ani v jednom nebyl zminen zadny uzasny zamek.Akorat par chramu, vyhlidka na more a dobre jidlo. Myslela jsem, ze proste prehanel, ale pak jsem zjistila, ze to Katka popletla a uzasny zamek neni v Nigate, ale v Nagoyi. Po dvou zbytecnych hodinach v nudnem meste jsem chytla vlak do Tokia a odtamtud zpet do Kyota. V Tokiu na nadrazi jsem si za 1000 fufnu koupila bento box. Bylo jich tam strasne moc a ja si vybrala hlavne podle toho ze melo v sobe hromadu velkeho cerveneho kaviaru, ktery miluju. Jinak jsem si pochutnala na ryzi /to se asi dalo cekat/, jeste necem ryzovem, fazolich, houbach, necem co melo urcite za zaklad ryzi, jinych houbach, trosce fazoli, ryzi a jako zakusek byla dyne a neco z ryze.
Co jsem tak po ceste koukala, tak prselo vsude. Nekde mene, nekde vic. V Kyotu lehce poprchavalo, do srazu dve hodiny, idealni cas zacit s mistnimi chramy. Jen co jsem vylezla ze stanice, spustil se lijak. Bylo jasne ze za par minut to prtejde, ale nechtela jsem mit promocenou krosnu, takze internet. Kdyz jsme se srazili, bylo rozhodnuto jit se podivat na nejaky most kousek od chramu, ktery jsem fakt chtela videt. Byla uz tma, ale po nadvori se dalo projit se. Zacalo zase prset a my se rozdelili. Ondra smer hotelovy pokoj s futonem, my smer hory a reka, kde jsme doufaly najit nejake lepsi misto na spani nez posledne. Kupodivu se nam dost zadarilo. Spat v desti v lese by nebylo nic moc. Dest je tu sice jako tepla sprcha, ale zase jak je vlhko tak nic neuschne... A ten smrad.
Kousicek od mostu jsme narazily na rybarske pristresky.Jednoducha drevena konstrukce ze dreva se strechou z vlniteho plastu, z jedne strany kryta drevenou zdi a z dalsich dvou prirozenou barierou kopce, nam poskytla skvele, suche hnizdecko. Povedlo se mi Katku presvedcit ke koupani. Reka tekla dost rychle a vypadala /po tme/ dost ciste. Bylo to fajn, ale moc od brehu jsme stejne nemohly kvuli rasam. Chvili jsme pak jeste sedely, popijely pivo, koukaly na reku, kde probihal nejaky ritual s lampickami ovesenymi lodemi a ohnivou show a nevim jak Katka, ale ja byl strasnem, strasne moc spokojena
Proc mi pripada ze jsem tadz nejaka moc spokojena... Je to sice hrozne fajn, ale jsem zvedava spis cim to je. Takhle casto jsem se dobre necitila od te doby co jsem se vratila z Portugalska a zacala bydlet se Stoupikem. Rekla bych ze jen tim samotnym Japonskem to neni... Nevim, je pozde na nejake hlubokomyslne uvahy, treba na to prijdu jidny.
Po dvaceti minutach chuze se lehke mreholeni zmenilo v brutalni slejvak. Pokusila jsem se na krosnu nandat plastenku, ale vubec mi to neslo. Mozna i proto ze neni kalibrovana na pridavek karimatky a deky nahore. Nakonec bych si /jako vzdy/ nejak poradila, ale najednou vedle me se skripenim brzd zastavilo autocko, vzskocila z nej japonecka a i kdyz neumela ani slovo anglicky tak me presvedcila ze si mam sednout dovnitr, ze me odveze. Confusion spell zafungovalo stoprocentne a prekvapive se mi pres jeji nikdy neustavajici zvatlani /kdy se nadechovala, to nevim/ povedlo vysvetlit, ze bych rada zpet na nadrazi. Mluvila jsem na ni anglicky, ona japonsky a jedine co jsem pochopila ze se jmenuje Tina /Tima?/. Odvoz to byl perfektni a ja jsem ji velmi vdecna ze jsem se mohla vyhnout vetsine deste.
Kdyz se konecne otevrely informace, dostala jsem mapu a mistniho pruvodce. Ani v jednom nebyl zminen zadny uzasny zamek.Akorat par chramu, vyhlidka na more a dobre jidlo. Myslela jsem, ze proste prehanel, ale pak jsem zjistila, ze to Katka popletla a uzasny zamek neni v Nigate, ale v Nagoyi. Po dvou zbytecnych hodinach v nudnem meste jsem chytla vlak do Tokia a odtamtud zpet do Kyota. V Tokiu na nadrazi jsem si za 1000 fufnu koupila bento box. Bylo jich tam strasne moc a ja si vybrala hlavne podle toho ze melo v sobe hromadu velkeho cerveneho kaviaru, ktery miluju. Jinak jsem si pochutnala na ryzi /to se asi dalo cekat/, jeste necem ryzovem, fazolich, houbach, necem co melo urcite za zaklad ryzi, jinych houbach, trosce fazoli, ryzi a jako zakusek byla dyne a neco z ryze.
Co jsem tak po ceste koukala, tak prselo vsude. Nekde mene, nekde vic. V Kyotu lehce poprchavalo, do srazu dve hodiny, idealni cas zacit s mistnimi chramy. Jen co jsem vylezla ze stanice, spustil se lijak. Bylo jasne ze za par minut to prtejde, ale nechtela jsem mit promocenou krosnu, takze internet. Kdyz jsme se srazili, bylo rozhodnuto jit se podivat na nejaky most kousek od chramu, ktery jsem fakt chtela videt. Byla uz tma, ale po nadvori se dalo projit se. Zacalo zase prset a my se rozdelili. Ondra smer hotelovy pokoj s futonem, my smer hory a reka, kde jsme doufaly najit nejake lepsi misto na spani nez posledne. Kupodivu se nam dost zadarilo. Spat v desti v lese by nebylo nic moc. Dest je tu sice jako tepla sprcha, ale zase jak je vlhko tak nic neuschne... A ten smrad.
Kousicek od mostu jsme narazily na rybarske pristresky.Jednoducha drevena konstrukce ze dreva se strechou z vlniteho plastu, z jedne strany kryta drevenou zdi a z dalsich dvou prirozenou barierou kopce, nam poskytla skvele, suche hnizdecko. Povedlo se mi Katku presvedcit ke koupani. Reka tekla dost rychle a vypadala /po tme/ dost ciste. Bylo to fajn, ale moc od brehu jsme stejne nemohly kvuli rasam. Chvili jsme pak jeste sedely, popijely pivo, koukaly na reku, kde probihal nejaky ritual s lampickami ovesenymi lodemi a ohnivou show a nevim jak Katka, ale ja byl strasnem, strasne moc spokojena
Proc mi pripada ze jsem tadz nejaka moc spokojena... Je to sice hrozne fajn, ale jsem zvedava spis cim to je. Takhle casto jsem se dobre necitila od te doby co jsem se vratila z Portugalska a zacala bydlet se Stoupikem. Rekla bych ze jen tim samotnym Japonskem to neni... Nevim, je pozde na nejake hlubokomyslne uvahy, treba na to prijdu jidny.
Japonsko den 8
Dele jak do peti spat nevydrzela, tak jsem vstala s ni. Posnidaly jsme jen par metru od naseho /jak rika Katka, hororoveho/ nocleho a unava probdele noci nas zmohla. Mramorove lavicky se zdaly byt nadychanymi perinami. Nespala jsem uplne natvrdo a kdyz se ten typek zastavil krok ode me, byla jsem hned vzhuru a posadila se. Byl vlastne docela hezky, vysoky, stihly, siroka ramena... to ale s timhle vypravenim nema nic spolecneho. Snazil se se mnou velmi intenzivne konverzovat, odkud jsem /vzdycky prvni otazka/, kam jedu, kde uz jsem byla a tak. Z cista jasna vypalil "ju ar very bjutiful, ju haf very bjutiful tits." Prekvapko. To uz jsem se snazila nejak vzbudit Katku aby mi nejak pomohla, ale byla moc daleko, tak jsem se jen snazila mluvit co nejvic nahlas. Chlapec mi zacal vysvetlovat ze jestli nemam penize, tak muzu jit k nemu a tam uz to nejak vyresime. To uz mi moc zabavne nepripadalo, tak jsem nasadila vyraz "otravujes, koukej vypadnout nebo se ti neco moc oskliveho prihodi". Je fascinujici jak tenhle ksicht zabira. Jednou me zachranil pred nakladackou od stokiloveho spartanskeho retarda.
Opruz vysmahl, Katka se probudila Ondru jsme nakonec nasly. System sejdeme se v jednu, ve dve nebo ve tri sice docela funguje, ale snad vzdycky nekdo ceka. jelo se na vylet.Chteli jsme si prohlednout zamek v Himeji, prvni pamatku v Japonsku zarazenou na seznam svetovych pamatec UNESCO v roce 1993 /pridali se do programu az v toce 1992/. Vetsina zamku byla za valky znicena a kdyz je staveli znova tak ala potemkinova vesnice. Je to samy beton a ma to udelane jen exteriery. Tenhle je puvodni nekdy z prelomu 16. a 17. stoleti. Z pruvodce jsme vycetli, ze na nem probiha rekonstrukce, ale ze ma leseni jen z jedne strany a dovnitr se da. No nebylo to uplne tak. Leseni bylo vsude, ale alespon zahlednout se skrz to dal. Pristi rok uz na nem bude postaveny hangar pod kterym budou prace probihat. Do nekterych vedlejsich budov se dalo, ale nebylo to uplne ono. Docetla jsem se ze omezeni vstupu plati az od letosniho dubna... Jasne. Taky to mohlo rovnou zacit platit den pred nasim prijezdem. Ve meste me nakonec nejvic zaujal jejich maskot Shiromaruhime, ale ja mu rikam Pizduch.
Po navratu do Kyota se konecne dostalo na Ondrovo tak strasne opevovane manga muzeum. No nevim, zas tak uzasne to nebylo. Zabavne mi prislo ze hned u vchodu byla vystavka s figurkami. Mohlo jich tam byt tak tricet a mezi nimi ta jedna jedina kterou mam /coz mi pripomina ze jsem ji pri stehovani zlomila salu a musim ji opravit/. Jinak z muzea mam velmi rozporuplne pocity. Popisky v anglictine byly rozhazeny celkem nahodne, 1000 obrazku mike byla nuda, expozice s nejlepsimi kousky letosniho roku byla fajn /obzvlast Vinland saga vypadala hodne dobre/. Hlavni sal zabirala obri knihovna s mangou podle roku vydani. Bylo pekne kouknout se co se delo v roce meho narozeni, ale nic z toho se mi nelibilo. Navic vsechno v japonstine. Centralni prostor zabirala zajimava vystava o historii a tvorbe. Videosekvence zacinajici prazdnym papirem a koncici hotovou strankou byla doslova fascinujici. Nejvic me prekvapilo jak se dela pozadi. Misto aby se kreslilo rucne, vystrihne se z predtistenych folii treba linearni gradient a nalepi se. Navic se dnes uz spousta veci dela na pocitaci. A to bylo cele slavne muzeum. Ano, vepredu byla sice sekce s nejaponsky psanou mangou, ale zacetl se jen Ondra. Asi bych byla vic nadsena z muzea anime /kteremu tady venovali jeden panel/.
Ondra mel porad svuj hostel a my chtely konecne zkusit sleeper train. Katka totiz zjistila, ze kdyz clovek nechce postel, za kterou se musi priplacet, tak se na nej listky nerezervuji a proste se tam prijde v 0:05. Casu bylo spousta a ja neodolala volani mangakissa a trochu ho tam zabila. Je velmi zabavne ze se porad snazim setrit za ubytovani a pak si sednu na net a zacvakam 2000 jeniku.No nevadi, zivot je otazka priorit.
Na nadru jsme cekaly uz pul hodiny predem, ale vlak, jako vzdycky, prijel na minutu presne. Kazda jsme zabrala dve dvojsedacky proti sobe. Zabalila jsem se do deky /klimatizace zas jela naplno/ a sla spat. Ve vagonu bylo celou noc rozsviceno a jak se nam najednou hodil balicek z Emiratu kde byla i spaci paska pres oci.
Opruz vysmahl, Katka se probudila Ondru jsme nakonec nasly. System sejdeme se v jednu, ve dve nebo ve tri sice docela funguje, ale snad vzdycky nekdo ceka. jelo se na vylet.Chteli jsme si prohlednout zamek v Himeji, prvni pamatku v Japonsku zarazenou na seznam svetovych pamatec UNESCO v roce 1993 /pridali se do programu az v toce 1992/. Vetsina zamku byla za valky znicena a kdyz je staveli znova tak ala potemkinova vesnice. Je to samy beton a ma to udelane jen exteriery. Tenhle je puvodni nekdy z prelomu 16. a 17. stoleti. Z pruvodce jsme vycetli, ze na nem probiha rekonstrukce, ale ze ma leseni jen z jedne strany a dovnitr se da. No nebylo to uplne tak. Leseni bylo vsude, ale alespon zahlednout se skrz to dal. Pristi rok uz na nem bude postaveny hangar pod kterym budou prace probihat. Do nekterych vedlejsich budov se dalo, ale nebylo to uplne ono. Docetla jsem se ze omezeni vstupu plati az od letosniho dubna... Jasne. Taky to mohlo rovnou zacit platit den pred nasim prijezdem. Ve meste me nakonec nejvic zaujal jejich maskot Shiromaruhime, ale ja mu rikam Pizduch.
Po navratu do Kyota se konecne dostalo na Ondrovo tak strasne opevovane manga muzeum. No nevim, zas tak uzasne to nebylo. Zabavne mi prislo ze hned u vchodu byla vystavka s figurkami. Mohlo jich tam byt tak tricet a mezi nimi ta jedna jedina kterou mam /coz mi pripomina ze jsem ji pri stehovani zlomila salu a musim ji opravit/. Jinak z muzea mam velmi rozporuplne pocity. Popisky v anglictine byly rozhazeny celkem nahodne, 1000 obrazku mike byla nuda, expozice s nejlepsimi kousky letosniho roku byla fajn /obzvlast Vinland saga vypadala hodne dobre/. Hlavni sal zabirala obri knihovna s mangou podle roku vydani. Bylo pekne kouknout se co se delo v roce meho narozeni, ale nic z toho se mi nelibilo. Navic vsechno v japonstine. Centralni prostor zabirala zajimava vystava o historii a tvorbe. Videosekvence zacinajici prazdnym papirem a koncici hotovou strankou byla doslova fascinujici. Nejvic me prekvapilo jak se dela pozadi. Misto aby se kreslilo rucne, vystrihne se z predtistenych folii treba linearni gradient a nalepi se. Navic se dnes uz spousta veci dela na pocitaci. A to bylo cele slavne muzeum. Ano, vepredu byla sice sekce s nejaponsky psanou mangou, ale zacetl se jen Ondra. Asi bych byla vic nadsena z muzea anime /kteremu tady venovali jeden panel/.
Ondra mel porad svuj hostel a my chtely konecne zkusit sleeper train. Katka totiz zjistila, ze kdyz clovek nechce postel, za kterou se musi priplacet, tak se na nej listky nerezervuji a proste se tam prijde v 0:05. Casu bylo spousta a ja neodolala volani mangakissa a trochu ho tam zabila. Je velmi zabavne ze se porad snazim setrit za ubytovani a pak si sednu na net a zacvakam 2000 jeniku.No nevadi, zivot je otazka priorit.
Na nadru jsme cekaly uz pul hodiny predem, ale vlak, jako vzdycky, prijel na minutu presne. Kazda jsme zabrala dve dvojsedacky proti sobe. Zabalila jsem se do deky /klimatizace zas jela naplno/ a sla spat. Ve vagonu bylo celou noc rozsviceno a jak se nam najednou hodil balicek z Emiratu kde byla i spaci paska pres oci.
středa 15. září 2010
Japonsko den 7
V noci bylo trochu chladno a ja /krava blba/ jsem si vzala jen deku a ne karimatku, takze jsem se pokusila zakuklit, ale vzhledem k malosti decky to nebylo uplne snadne. Zdalo se, ze repelent zabral a nakonec jsem se docela dobre vyspala a vzbudila se az pred osmou. Katka uz byla vzhuru... jeji poprve. Slezly jsme zpet do vesnice a zacaly se rozhlizet kolem. Za jednim hotelem se schovaval potok a jen par set metru proudu se v paprscich mladeho slunce lesklo jezirko jako stvorene ke koupani. Nedalo se odolat. O mnoho cistci, osvezene a s dobrou naladou jsme se daly do pruzkumu okoli. Znovu foceni cervene brany, tentokrat za dne, ktery nam taky odhalil, ze v okoli se nachazi daleko vice zajimavych objektu.Na jednom z vrsicku stala Hokoku shrine, 50x30x20 metru velika modlitebna z obrovskych, vekem ztmavlych tramu. Dal ji postavit ToyotomiHideyoshi v roce 1587 pro ucteni pamatky padlych valecniku. Za jeho zivota ale nebyla dokoncena a v devatenactem stoleti byla nakonec zasvecena svemu staviteli. Tesne vedle je jeste o neco starsi petipatrova, cerveno, zlato, bila pagoda z roku 1407, do ktere se ale nedalo dostat.
Jeden z duvodu proc jsem chtela na ostrove zustat bylo akvarium. Slibila jsem totiz Renate, ze jestli se k nemu dostanu, tak musim dovnitr. Jako spousta veci bylo v rekonstrukci, ale chtela jsem se podivat alespon z venku. Po ceste k nemu na nas vykouklo celkem nenapadne schodiste s drevenou branou. Vypadalo to jako chram a taky ze jo. Daisho in funguje uz od dvanacteho stoleti a je jednim z nejvyznamnejsich shingonskyc /budhisticka sekta/. Nahoru se jde kolem petiset sosek Shaku Nyorasovych ucedniku, v jedne budove je tisic sosek nehybnych kralu, v jine tisic sosek buddhy nekonciciho svitu. Oni proste nejsou troskari. Vsude kolem sposuta svatyn, svatynek, oltaru a dalsi mraky soch. Nejvic se mi libil Tengu s obrim nosem /procpak mi asi byl sympaticky?/ akridly a taky sosky s cervenymi cepickami a bryndacky. Az pozdeji jsem se dozvedela, ze je tak oblekaji rodice, kteri prisli o dite a misto sveho zesnuleho potomka se staraji o jednu z tehlech soch. Oblekaji je, nosi jim hracky a jidlo. Ono vubec dary socham jsou tu dost bezne. Najdou se mezi nimi mince, sladkosti, modlitebni koralky, sperky, obleceni, plechovky s jidlem a zahledla jsem i figurku hello kity.
Lehce prechramovane jsme si daly pauzu na lavickach u more. Nejdriv jsem si rikala ze se p[ujdu podivat na to akvarko, ale padla na me unava /to se mi tu stava az podezrele casto/. Sedely jsme, obedvaly onigiri a koukaly na odlivem odhalenou plaz. Cervena brana byla na suchu, turisti skrz ni prochazeli, fotografovali se a s nahymi, vodou a zelenymi rasami poskozenymi sloupy uz vubec nevypadala tak monumentalne. Chapu proc je na fotkach vzdycky v dobe prilivu. Katka sbirala musle, ja si macela ohy a i kdyz to byla jen voda v prulivu mezi ostrovy, budu to brat jako Tichy ocean. Schruply jsme si na lavickach a probudil me az zvuk susticiho igelitu. Hrozne jsem se lekla ze nam nekdo krade veci /jsem si tu strasne rychle zvykla na to ze se tu nekrade a prisla o ostrazitost/. Ukazalo se ze zlodej ma asi metr dvacet, ctyri nohy a jde po susenkach. Jelen /srnec?/ byl extra vleznly a kdyz jsem mu jidlo sebrala, vrhl se mi po bloku, tasce, cemkoliv co bylo v dosahu. Muj epicky zapas probral i Katku a prisla mi na pomoc. Odnasl to ozuzlany rucnik. Na tu socku vubec nic nepomahalo. Nekdo z mistnich stankaru se ho pokusil zahnat smetakem, ale opruz byl za chvili zpet. Zkousela jsem mu dat facku pres cumak, drzet ho za parohy, odstrcit ho nohama, nic... nakonec jsme souboj prohraly /mel moc vysoke rezistence/, sbalily se a sly. Akvarko jsem si cvakla z dalky, jerab naznacoval ze rekonstrukce se tu bere vazne.
Uz bylo zase horko a nas sraz s Ondrou se blizil, tak ze si dame jeste jednou koupel. Rusalky se pekne okoupaly /nicit prirodu mycimi prostredky se nam nechtelo, ale alespon neco/ a v klidku si oschly na kamenech. Cestou zpatky jsme potkaly dva nactilete japiky jak jdou smerem k nasim soukromym laznim. Kdyby kluci prosli o chvilku driv, meli by rozhodne o cem vypravet.
Prvni srazovou hodinu jsme /velmi umyslne/ minuly, ale druhou jsme chtely stihnout. Trajekt, vlak, to nestihneme, sakra je pul, to uz tam nebude, byl tam. Mela jsem pravdu kdyz jsem rikala zena prvnim srazu urcite nebude. Odjezd do Kjota.Ondra se sel ohlasit do hotelu, my cekali, Katku stacil balit singapuran. Kdyz se Ondra vratil mel, stejne jako my hlad, tak ze najdem neco k jidlu a podivame se na nas vytipovany park. Ono jich tu je sice more, ale ve vetsine z nich jsou nejake chramy a tam se mi nechtelo. park vypadal pouziteln, jidlo bylo horsi. Byla to moje chyba priznavam. Odporne, asi cinske, bistro nas stalo kazdeho neco pres petikilo jeniku, smrdelo to tam jak v kanale a jidlo bylo... teply. To je to nej co se o nem da rict.
Po veceri jsme se rozdelily, my si sly najit krovi kde budem bydlet. Ja bych asi spala v klidu, ale Katka byla cela nervozni, mela strach, slysela zvuky, byl tam hmyz a tak. Moc se ji nedivim ze ji to tam vadilo, ve srovnani s predchozim nocovanim to bylo docela vagus misto. Budila se kazdou chvili a jednou tak nadskocila ze to probudilo i me a to je co rict. jsem tak rada ze spim jako spalek, protoze svaba pres oblicej bych asi taky uplne nedavala.
Jeden z duvodu proc jsem chtela na ostrove zustat bylo akvarium. Slibila jsem totiz Renate, ze jestli se k nemu dostanu, tak musim dovnitr. Jako spousta veci bylo v rekonstrukci, ale chtela jsem se podivat alespon z venku. Po ceste k nemu na nas vykouklo celkem nenapadne schodiste s drevenou branou. Vypadalo to jako chram a taky ze jo. Daisho in funguje uz od dvanacteho stoleti a je jednim z nejvyznamnejsich shingonskyc /budhisticka sekta/. Nahoru se jde kolem petiset sosek Shaku Nyorasovych ucedniku, v jedne budove je tisic sosek nehybnych kralu, v jine tisic sosek buddhy nekonciciho svitu. Oni proste nejsou troskari. Vsude kolem sposuta svatyn, svatynek, oltaru a dalsi mraky soch. Nejvic se mi libil Tengu s obrim nosem /procpak mi asi byl sympaticky?/ akridly a taky sosky s cervenymi cepickami a bryndacky. Az pozdeji jsem se dozvedela, ze je tak oblekaji rodice, kteri prisli o dite a misto sveho zesnuleho potomka se staraji o jednu z tehlech soch. Oblekaji je, nosi jim hracky a jidlo. Ono vubec dary socham jsou tu dost bezne. Najdou se mezi nimi mince, sladkosti, modlitebni koralky, sperky, obleceni, plechovky s jidlem a zahledla jsem i figurku hello kity.
Lehce prechramovane jsme si daly pauzu na lavickach u more. Nejdriv jsem si rikala ze se p[ujdu podivat na to akvarko, ale padla na me unava /to se mi tu stava az podezrele casto/. Sedely jsme, obedvaly onigiri a koukaly na odlivem odhalenou plaz. Cervena brana byla na suchu, turisti skrz ni prochazeli, fotografovali se a s nahymi, vodou a zelenymi rasami poskozenymi sloupy uz vubec nevypadala tak monumentalne. Chapu proc je na fotkach vzdycky v dobe prilivu. Katka sbirala musle, ja si macela ohy a i kdyz to byla jen voda v prulivu mezi ostrovy, budu to brat jako Tichy ocean. Schruply jsme si na lavickach a probudil me az zvuk susticiho igelitu. Hrozne jsem se lekla ze nam nekdo krade veci /jsem si tu strasne rychle zvykla na to ze se tu nekrade a prisla o ostrazitost/. Ukazalo se ze zlodej ma asi metr dvacet, ctyri nohy a jde po susenkach. Jelen /srnec?/ byl extra vleznly a kdyz jsem mu jidlo sebrala, vrhl se mi po bloku, tasce, cemkoliv co bylo v dosahu. Muj epicky zapas probral i Katku a prisla mi na pomoc. Odnasl to ozuzlany rucnik. Na tu socku vubec nic nepomahalo. Nekdo z mistnich stankaru se ho pokusil zahnat smetakem, ale opruz byl za chvili zpet. Zkousela jsem mu dat facku pres cumak, drzet ho za parohy, odstrcit ho nohama, nic... nakonec jsme souboj prohraly /mel moc vysoke rezistence/, sbalily se a sly. Akvarko jsem si cvakla z dalky, jerab naznacoval ze rekonstrukce se tu bere vazne.
Uz bylo zase horko a nas sraz s Ondrou se blizil, tak ze si dame jeste jednou koupel. Rusalky se pekne okoupaly /nicit prirodu mycimi prostredky se nam nechtelo, ale alespon neco/ a v klidku si oschly na kamenech. Cestou zpatky jsme potkaly dva nactilete japiky jak jdou smerem k nasim soukromym laznim. Kdyby kluci prosli o chvilku driv, meli by rozhodne o cem vypravet.
Prvni srazovou hodinu jsme /velmi umyslne/ minuly, ale druhou jsme chtely stihnout. Trajekt, vlak, to nestihneme, sakra je pul, to uz tam nebude, byl tam. Mela jsem pravdu kdyz jsem rikala zena prvnim srazu urcite nebude. Odjezd do Kjota.Ondra se sel ohlasit do hotelu, my cekali, Katku stacil balit singapuran. Kdyz se Ondra vratil mel, stejne jako my hlad, tak ze najdem neco k jidlu a podivame se na nas vytipovany park. Ono jich tu je sice more, ale ve vetsine z nich jsou nejake chramy a tam se mi nechtelo. park vypadal pouziteln, jidlo bylo horsi. Byla to moje chyba priznavam. Odporne, asi cinske, bistro nas stalo kazdeho neco pres petikilo jeniku, smrdelo to tam jak v kanale a jidlo bylo... teply. To je to nej co se o nem da rict.
Po veceri jsme se rozdelily, my si sly najit krovi kde budem bydlet. Ja bych asi spala v klidu, ale Katka byla cela nervozni, mela strach, slysela zvuky, byl tam hmyz a tak. Moc se ji nedivim ze ji to tam vadilo, ve srovnani s predchozim nocovanim to bylo docela vagus misto. Budila se kazdou chvili a jednou tak nadskocila ze to probudilo i me a to je co rict. jsem tak rada ze spim jako spalek, protoze svaba pres oblicej bych asi taky uplne nedavala.
Japonsko den 6
Vstali jsme celkem brzy, pojedli halusky s boruvkovou marmeladou rozmixovanou v jogurtu a miso /mamka si proste ani na jedno rano nemohla dat oddech/ a nechali se /s balickem domacich onigiri ke svacine/ odvezt na nadrazi. Velmi vrele louceni, booknuti mistenek, cesta do Hiroshimi, bagly v lockerech, vylet. Ondra mel zarezervovany hostel, chtel jit druhy den do Mazda muzea ktere ma mit snad sedmi kilometrovou vyrobni linku, ale ja po tech par dnech prepychu rozhodne nemela v planu utracet za postel. Katka taky ne. Dohoda byla, ze se spolecne projdeme mestem, vecer pujde Ondra do hostelu a my na sleeper train do Tokia nebo na nejake podobne misto a rano rychlikem zpet. Vysvetlit prodavaci ze je nam jedno kam pojedeme, hlavne aby to bylo pres noc spacim vlakem byla fuska. Kdyz mu doslo o co nam jde, zacal se evidentne velmi bavit, ale pomoci se snazil. Bohuzel vsechna mista az na jedno byla obsazena a tak jsme si zaridili normalni listek do Kyota, ze uz si tam nejake spani najdeme.
Hiroshima ze zacatku nicim neprekvapila, dalsi uspechane mesto plne aut a lidi. Prvni na nasi vyletni trase byly zahrady Shukkeien. Uplna oaza klidu mezi mrakodrapy. Bylo to prvni misto kde nam uznali ISIC karty a vstup byl par jenu. Navic jsme dostali pruvodce. Starecek mel naucene prvni tri lekce z Der, Die, Das a porad se nam neco snazil vysvetlovat nemecky. Anglicky neumel temer vubec. Ze zacatku me iritovala jeho samotna pritomnost /chtela jsem si jen projit zahradu/, ale nakonec to byl mily dedous ktery se extra snazil a par veci nam i vysvetlil.
Ze zahrad se pokracovalo k zamku. Z pochopitelnych duvodu byla vsechno jenom rekonstrukce, ale i tak to bylo docela pusobive. Komplex mel vsechno co k japonskemu zamku patri... Vodni prikop napajeny z reky, veze, brany, park a vyhled z posledniho patra hlavni budopy stal za to. Bohuzel se tam nesmelo fotit. Ve vnitrnim prostoru jsme si prohledli vystavu hostorie okoli jejiz soucasti byly i fotografie pred vybuchem a po nem. Neuveritelne. Venku jsem nasla jeden z a bombed trees... Eukalyptus byl lehce pokrouceny, ale jinak vypadal v celku normalne. Zas jsem si musela nabrat par listku. Je fascinujici jak neco co vypada tak krehce dokaze nejen prezit, ale dokonce zacit znova rust.
V Peace parku prave probihal nejaky koncert za mir a lasku. Kdyz detsky sbor statecne zacal hrat pisnicku co byla mmj v 10 duvodu proc te nenavidim, uplne me to rozveselilo. Ono tech bomb a mrtvol bylo na muj vkus az dost. Atomic bomb dome je nejzajimavejsi asi proto ze ho postavil Cech a byla to i jedna z poslednich atomovych pamatek ktere jsem jeste byla ochotna snest. Ondra se ubytoval a vsichni tri jsme se svezli vlakem do Myiajimy. Trajektem jsme se na ostrov prepravili /Az po dlouhe dobe jsem zjistila ze to je jediny trajekt v Japonsku na ktery nam plati rail pass/ a trvalo to tak maximalne deset minut. Na palube foukal vitr a vyhled na zapadajici slunce nad torii, slavnou cervenou branu stojici ve vode byl kouzelny. Meli jsme stesti, dorazili jsme spolu s poslednimi paprsky a meli prilezitost si ji krasne vyfotit. To misto me nadchlo. Jen co jsme vystoupili, zautocila na nas zebrava srna. ne fakt... Stala u vylezu z trajektu, cekala na turisty, nechavala se hladit /byla velmi cista, leskla srst, zarive oci bez slepencu, bez klistat/ a doufala ze dostane neco k jidlu. Brzy bylo jasne ze to neni neci mazlicek, jak jsem si myslela, ale ze se jich tu pohybuji cela stada. Sanotna vesnice byla velmi malebna /vzdycky jsem si to slovo prala pouzit a sem fakt sedne/. Budovy v tradicnim stylu, hotely, lazne, restaurace, promenada kolem zalivu osvetlena lucernami, stanky s morskou haveti na spejli a sladkostmi vseho druhu, obchudky se suvenyry a to nejen umelohmotnymi cetkami, ale taky drevenymi modlitebnimi lopatkami, soskami budhu a srn, kramky s kimony a keramickymi sety na piti caje nebo sake. Spousta lidi mela na sobe yukaty a dokreslovali tak atmosferu ospaleho primorskeho letoviska ve vychodnim stylu. Po ruchu mesta to byl velmi prijemny relax.
Navrhla jsem Katce jestli by nechtela prespat tam a ona souhlasila. S Ondrou jsme se vratily do mesta, on sel na hotel, my pro veci na spani do skrinky a zpet... Zlaty, zlaty rail pass. V 7eleven jsme nakoupily pivo a onigiri a vydaly se hledat nocleh. mely jsme kliku, ze nam Ondra pujcil baterku /blba, blba, blba... pokazde si rikam ze tentokrat uz si nejakou poridim a vezmu si ji sebou... priste uz urcite... mozna/ jinak by to bylo dost peklo. Vesnice se rozklada... ne na gauci, ale na uboci hory, o ktere jsem celkem presvedcena ze to driv byla jedna velka sopka, a za jejimi hranicemi se tahne az k vrcholu les. Vyhodou je, ze na vrsicku je chram a vede k nemu asfaltka, nevyhodou, ze v lese se poulicni osvetleni moc nevede. Cesta se klikatila vzhuru s prudkym svahem po obou stranach, na jedne nahoru a na druhe prekvapive dolu. nebyt baterky, to misto bysme tezko nasly. Misto hustolesa najednou vykoukla zulova skalka. Dalo se tam vylezt a mezi nekolika borovicemi se naslo i dostatecne rovne misto se super vyhledem na more a protejsi breh. polehavaly jsme, popijely, ja pokurovala, zvanilo se o vsem moznem. Nad nama miliony hvezd, sumeni stromu kolem a hukot more z dalky. Dlouho jsem nezazila tak stastnou chvili, dlouho jsem se necitila tak skvele. Pro takovyhle momenty stoji za to tu zustat...
Hiroshima ze zacatku nicim neprekvapila, dalsi uspechane mesto plne aut a lidi. Prvni na nasi vyletni trase byly zahrady Shukkeien. Uplna oaza klidu mezi mrakodrapy. Bylo to prvni misto kde nam uznali ISIC karty a vstup byl par jenu. Navic jsme dostali pruvodce. Starecek mel naucene prvni tri lekce z Der, Die, Das a porad se nam neco snazil vysvetlovat nemecky. Anglicky neumel temer vubec. Ze zacatku me iritovala jeho samotna pritomnost /chtela jsem si jen projit zahradu/, ale nakonec to byl mily dedous ktery se extra snazil a par veci nam i vysvetlil.
Ze zahrad se pokracovalo k zamku. Z pochopitelnych duvodu byla vsechno jenom rekonstrukce, ale i tak to bylo docela pusobive. Komplex mel vsechno co k japonskemu zamku patri... Vodni prikop napajeny z reky, veze, brany, park a vyhled z posledniho patra hlavni budopy stal za to. Bohuzel se tam nesmelo fotit. Ve vnitrnim prostoru jsme si prohledli vystavu hostorie okoli jejiz soucasti byly i fotografie pred vybuchem a po nem. Neuveritelne. Venku jsem nasla jeden z a bombed trees... Eukalyptus byl lehce pokrouceny, ale jinak vypadal v celku normalne. Zas jsem si musela nabrat par listku. Je fascinujici jak neco co vypada tak krehce dokaze nejen prezit, ale dokonce zacit znova rust.
V Peace parku prave probihal nejaky koncert za mir a lasku. Kdyz detsky sbor statecne zacal hrat pisnicku co byla mmj v 10 duvodu proc te nenavidim, uplne me to rozveselilo. Ono tech bomb a mrtvol bylo na muj vkus az dost. Atomic bomb dome je nejzajimavejsi asi proto ze ho postavil Cech a byla to i jedna z poslednich atomovych pamatek ktere jsem jeste byla ochotna snest. Ondra se ubytoval a vsichni tri jsme se svezli vlakem do Myiajimy. Trajektem jsme se na ostrov prepravili /Az po dlouhe dobe jsem zjistila ze to je jediny trajekt v Japonsku na ktery nam plati rail pass/ a trvalo to tak maximalne deset minut. Na palube foukal vitr a vyhled na zapadajici slunce nad torii, slavnou cervenou branu stojici ve vode byl kouzelny. Meli jsme stesti, dorazili jsme spolu s poslednimi paprsky a meli prilezitost si ji krasne vyfotit. To misto me nadchlo. Jen co jsme vystoupili, zautocila na nas zebrava srna. ne fakt... Stala u vylezu z trajektu, cekala na turisty, nechavala se hladit /byla velmi cista, leskla srst, zarive oci bez slepencu, bez klistat/ a doufala ze dostane neco k jidlu. Brzy bylo jasne ze to neni neci mazlicek, jak jsem si myslela, ale ze se jich tu pohybuji cela stada. Sanotna vesnice byla velmi malebna /vzdycky jsem si to slovo prala pouzit a sem fakt sedne/. Budovy v tradicnim stylu, hotely, lazne, restaurace, promenada kolem zalivu osvetlena lucernami, stanky s morskou haveti na spejli a sladkostmi vseho druhu, obchudky se suvenyry a to nejen umelohmotnymi cetkami, ale taky drevenymi modlitebnimi lopatkami, soskami budhu a srn, kramky s kimony a keramickymi sety na piti caje nebo sake. Spousta lidi mela na sobe yukaty a dokreslovali tak atmosferu ospaleho primorskeho letoviska ve vychodnim stylu. Po ruchu mesta to byl velmi prijemny relax.
Navrhla jsem Katce jestli by nechtela prespat tam a ona souhlasila. S Ondrou jsme se vratily do mesta, on sel na hotel, my pro veci na spani do skrinky a zpet... Zlaty, zlaty rail pass. V 7eleven jsme nakoupily pivo a onigiri a vydaly se hledat nocleh. mely jsme kliku, ze nam Ondra pujcil baterku /blba, blba, blba... pokazde si rikam ze tentokrat uz si nejakou poridim a vezmu si ji sebou... priste uz urcite... mozna/ jinak by to bylo dost peklo. Vesnice se rozklada... ne na gauci, ale na uboci hory, o ktere jsem celkem presvedcena ze to driv byla jedna velka sopka, a za jejimi hranicemi se tahne az k vrcholu les. Vyhodou je, ze na vrsicku je chram a vede k nemu asfaltka, nevyhodou, ze v lese se poulicni osvetleni moc nevede. Cesta se klikatila vzhuru s prudkym svahem po obou stranach, na jedne nahoru a na druhe prekvapive dolu. nebyt baterky, to misto bysme tezko nasly. Misto hustolesa najednou vykoukla zulova skalka. Dalo se tam vylezt a mezi nekolika borovicemi se naslo i dostatecne rovne misto se super vyhledem na more a protejsi breh. polehavaly jsme, popijely, ja pokurovala, zvanilo se o vsem moznem. Nad nama miliony hvezd, sumeni stromu kolem a hukot more z dalky. Dlouho jsem nezazila tak stastnou chvili, dlouho jsem se necitila tak skvele. Pro takovyhle momenty stoji za to tu zustat...
úterý 14. září 2010
Japonsko den 5
Rano se s nami Saori rozloucila, ze uz musi jet do skoly. Prevzala si nas ale jeji maminka se starsi sestrou, ktera s manzelem bydli jen kousek od nich. Bylo to docela zvlastni. Krasne se o nas starali, varili nam, vozili nas po vyletech a vubec nic za to nechteli. Ondranavrhnul, ze jim dame nejake penize, a i kdyz jsme se s Katkou netvarily moc nadsene, souhlasily jsme. Ony to stejne odmitly a jejich uzasna pohostinnost se ukazovala znovu a znovu. V Nagasaki nam zaplatily vstup do Dejimy.Krasne misto. Umele vybudovany ostrov, ktery jediny umoznoval kontakt Japonska a okolniho sveta.
Pak nas vzaly na obed. Restaurace nabizela dve zakladni menu... sashimi nebo tempuru. Ja a Ondra jsme si dali tempuru, Katka rybicky. K tomu bylo miso, miska ryze, zali, bramborovy salat, neco neidentifikovatelneho v hnede barve, a bezedny chlazeny zeleny caj. Pani co nas obsluhovala se velmi bavila na nas ucet i kdyz nakonec spolu s nasimi hostitelkami ocebnila jak pekne vsichni umime jist hulkami. Nevim co je na tom tezkeho, ale od evropanku se to evidentne neocekava. Zase nas nenechaly zaplatit a pak uz jsme se o to ani nesnazili.
A-bomb park byl malem tak rozzhavenej jak tehdy... dobre, spatny vtip, ale 40 stupnu se ukazalo byt moc uz i na japonky a to je co rict. Nasli jsme sochu venovanou Ceskoslovenskem v roce 1980, prohledli si obriho baletaka, tisice a tisice origami jestrabu a fontanu miru. Na miste kde stoji se stovky prezivsich snazili najit vodu aby zahnali zizen a osetrili si popaleniny, ale nenasli ji a naprosta vetsina z nich zemrela zizni. Vystrikuje vodu do tvaru jestrabich kridel a ma symbolizovat mir a nabizet vodu dusim zemrelych. tahle upominka mi prisla docela hezka, ale proc proboha bylo vsude kolem tolik soch nahatych tlustych deti to fakt nechapu. To se mir neda znazornit jinak nez jako brutalni kyc??? Asi ne. Kousek dal jsme se podivali na katedralu nad kterou bomba vybuchla. Krestansky kostel mi prisel dost zvlastni vzhledem k okolni zastavbe, ale nevadi. Uvnitr prijemne prosty s jednoduchymi vitrazemi a hlavne sochou Bombed Mary. Hlavicka Marie je z velke casti ocazena a ma vypalene oci.
Atomovek uz bylo pro jeden den dost a jelo se dal. Vlastne uz na ceste zpet jsme se stavili v chramu kam se chodi modlit hlavne studenti a ti kteri chteji byt na vysoke skoly prijati. Tady jsem pochopila legendu podle ktere z koi kapru po dlouhem, dlouhem case vyrostou draci. To co my zname jako roztomile desti, patnacti centimetrove rybicky vubec nejsou ta sama zvirata co maji tady. Rozhodne tak nevypadaji. Tohle jsou monstra majici urcite vic jak pet kilo se zurive vypoulenyma ocima s jejichz obri tlamy chnapaji nejen po hmyzu, ale i po sobe navzajem. A pozorovat zapas zarive buileho dracete s antracitove cernym rozhodne stoji za to. Koupat bych se s nimi nechtela.
Ve svatyni jsme se s mamkou pomodlili. Ne ze by se mi chtelo nekomu sahat na jeho bohy, ale odmitnout by asi nebylo uplne koser. Mamka hodila do pokladnicky hrst minci, sepjali jsme ruce s natazenymi prsty v klasickem modlitebnim gestu, dvakrat se uklonili, dvakrat tleskli, znovu spojili dlane a se sevrenymi vicky chvili... co ja vim, asi se modlili. Nastesti to netrvalo dlouho. Pred chramem stal obri strom. Nejsem zrovna dobra v jejich rozlisovani, z nejakeho duvodu se mi dralo na jazyk slovo habr i kdyz nemam nejmensi tuseni proc. Strom byl podle nasich pruvodkyn 1500 let stary. 1500 let... to je strasna doba... Rok 500. Musela jsem si ze zeme sebrat par listku jen tak pro ten pocit. Jeste pred odjezdem jsme si dali mistni specialitu. Cukrovinku s krkolomnym nazvem umegae mochi, ktera kombinuje chutove neutralni ryzove testo s velmi sladkou pastou z cervenych fazoli. Jen co jsme nasedli do auta, zacalo prset. Obrovske, tezke /a jak jsme o neco pozdeji zjistili velmi teple/ kapky bubnovaly do predniho skla a sterace, pustene na plny vykon jen tak tak zvladaly udrzovat dostatecnou viditelnost. Zastavka v supermarketu a nakup. Chteli jsme pripravit nejakoe typicke ceskoslovenske jidlo, ale na zadne rozumne ceske snidanove se neprislo, takze se zaimprovizovalo a ze budou halusky na sladko. Velmi zabavne bylo zjisteni ze brambory se tu neprodavaji v pytlich po peti nebo dvou kilech... oni je maji v pytliccich po ctyrech kusech. Povedlo se nam nakup i zaplatit. Venku jeste chvili prselo a pak prestalo jakoby nekdo optocil kohoutkem. Saorina sestra uz jela domu a my se vratili do base campu.
Mamka nam rekla ze je moc unavena nez aby neco varila a ze se bude jist venku. Vyzvedli jsme tatku a slo se na running sushi. Bylo to vyborne. Ochutnala jsem co se dalo a az na jednu houbu /rasu?/, ktera byla uplne neskutecne slana mi smakovalo vsechno. Naposledy jsme se pokusili zaplatit a ani Ondrovi presvedcovaci schopnosti nestacily k uspechu. Uplne jsem videla tu fatalitu a Ondru pribodnuteho na strope. Ono to vlastne nebylo ani nijak drahe. Na jednom talirku byly vetsinou dva kousky a talirek stal cca 23 korun. Jakoby hostina kterou jsme sporadali nestacila, slo se jeste na zmrzlinu. Takovych druhu jsem jeste nevidela a byla jsem nadsenejsi nez prtava japonatka kolem. Chtela jsem neco fialovo bilo ruzoveho, ale tahle prichut se mela zacit prodavat az pristi mesic, tak jsem si dala zarive ruzovy love potion s cokoladovymi srdicky. Raj na zemi...
Po navratu jsme pripravily halusky a jeste konverzovali s mamkou a tatkou. Zajimali se o cechy a slovensko. Uplne si tatku dovedu predstavit jak zvani s mym otcem a jezdi spolu na vylety. Doufam ze alespon nekdo z jejich rodiny prijede, strasne rada bych jim oplatila jejich pohostinost.
Vecer a navsteva celkove byla zakoncena dary. Ondra dostal verij a my s Katkou yukaty. Moje je bila se zajici a katcina cervena s vazkami. Ano, daji se tu sice koupit, ale dostat je darem od japonske rodiny je neco trochu jineho...
Pak nas vzaly na obed. Restaurace nabizela dve zakladni menu... sashimi nebo tempuru. Ja a Ondra jsme si dali tempuru, Katka rybicky. K tomu bylo miso, miska ryze, zali, bramborovy salat, neco neidentifikovatelneho v hnede barve, a bezedny chlazeny zeleny caj. Pani co nas obsluhovala se velmi bavila na nas ucet i kdyz nakonec spolu s nasimi hostitelkami ocebnila jak pekne vsichni umime jist hulkami. Nevim co je na tom tezkeho, ale od evropanku se to evidentne neocekava. Zase nas nenechaly zaplatit a pak uz jsme se o to ani nesnazili.
A-bomb park byl malem tak rozzhavenej jak tehdy... dobre, spatny vtip, ale 40 stupnu se ukazalo byt moc uz i na japonky a to je co rict. Nasli jsme sochu venovanou Ceskoslovenskem v roce 1980, prohledli si obriho baletaka, tisice a tisice origami jestrabu a fontanu miru. Na miste kde stoji se stovky prezivsich snazili najit vodu aby zahnali zizen a osetrili si popaleniny, ale nenasli ji a naprosta vetsina z nich zemrela zizni. Vystrikuje vodu do tvaru jestrabich kridel a ma symbolizovat mir a nabizet vodu dusim zemrelych. tahle upominka mi prisla docela hezka, ale proc proboha bylo vsude kolem tolik soch nahatych tlustych deti to fakt nechapu. To se mir neda znazornit jinak nez jako brutalni kyc??? Asi ne. Kousek dal jsme se podivali na katedralu nad kterou bomba vybuchla. Krestansky kostel mi prisel dost zvlastni vzhledem k okolni zastavbe, ale nevadi. Uvnitr prijemne prosty s jednoduchymi vitrazemi a hlavne sochou Bombed Mary. Hlavicka Marie je z velke casti ocazena a ma vypalene oci.
Atomovek uz bylo pro jeden den dost a jelo se dal. Vlastne uz na ceste zpet jsme se stavili v chramu kam se chodi modlit hlavne studenti a ti kteri chteji byt na vysoke skoly prijati. Tady jsem pochopila legendu podle ktere z koi kapru po dlouhem, dlouhem case vyrostou draci. To co my zname jako roztomile desti, patnacti centimetrove rybicky vubec nejsou ta sama zvirata co maji tady. Rozhodne tak nevypadaji. Tohle jsou monstra majici urcite vic jak pet kilo se zurive vypoulenyma ocima s jejichz obri tlamy chnapaji nejen po hmyzu, ale i po sobe navzajem. A pozorovat zapas zarive buileho dracete s antracitove cernym rozhodne stoji za to. Koupat bych se s nimi nechtela.
Ve svatyni jsme se s mamkou pomodlili. Ne ze by se mi chtelo nekomu sahat na jeho bohy, ale odmitnout by asi nebylo uplne koser. Mamka hodila do pokladnicky hrst minci, sepjali jsme ruce s natazenymi prsty v klasickem modlitebnim gestu, dvakrat se uklonili, dvakrat tleskli, znovu spojili dlane a se sevrenymi vicky chvili... co ja vim, asi se modlili. Nastesti to netrvalo dlouho. Pred chramem stal obri strom. Nejsem zrovna dobra v jejich rozlisovani, z nejakeho duvodu se mi dralo na jazyk slovo habr i kdyz nemam nejmensi tuseni proc. Strom byl podle nasich pruvodkyn 1500 let stary. 1500 let... to je strasna doba... Rok 500. Musela jsem si ze zeme sebrat par listku jen tak pro ten pocit. Jeste pred odjezdem jsme si dali mistni specialitu. Cukrovinku s krkolomnym nazvem umegae mochi, ktera kombinuje chutove neutralni ryzove testo s velmi sladkou pastou z cervenych fazoli. Jen co jsme nasedli do auta, zacalo prset. Obrovske, tezke /a jak jsme o neco pozdeji zjistili velmi teple/ kapky bubnovaly do predniho skla a sterace, pustene na plny vykon jen tak tak zvladaly udrzovat dostatecnou viditelnost. Zastavka v supermarketu a nakup. Chteli jsme pripravit nejakoe typicke ceskoslovenske jidlo, ale na zadne rozumne ceske snidanove se neprislo, takze se zaimprovizovalo a ze budou halusky na sladko. Velmi zabavne bylo zjisteni ze brambory se tu neprodavaji v pytlich po peti nebo dvou kilech... oni je maji v pytliccich po ctyrech kusech. Povedlo se nam nakup i zaplatit. Venku jeste chvili prselo a pak prestalo jakoby nekdo optocil kohoutkem. Saorina sestra uz jela domu a my se vratili do base campu.
Mamka nam rekla ze je moc unavena nez aby neco varila a ze se bude jist venku. Vyzvedli jsme tatku a slo se na running sushi. Bylo to vyborne. Ochutnala jsem co se dalo a az na jednu houbu /rasu?/, ktera byla uplne neskutecne slana mi smakovalo vsechno. Naposledy jsme se pokusili zaplatit a ani Ondrovi presvedcovaci schopnosti nestacily k uspechu. Uplne jsem videla tu fatalitu a Ondru pribodnuteho na strope. Ono to vlastne nebylo ani nijak drahe. Na jednom talirku byly vetsinou dva kousky a talirek stal cca 23 korun. Jakoby hostina kterou jsme sporadali nestacila, slo se jeste na zmrzlinu. Takovych druhu jsem jeste nevidela a byla jsem nadsenejsi nez prtava japonatka kolem. Chtela jsem neco fialovo bilo ruzoveho, ale tahle prichut se mela zacit prodavat az pristi mesic, tak jsem si dala zarive ruzovy love potion s cokoladovymi srdicky. Raj na zemi...
Po navratu jsme pripravily halusky a jeste konverzovali s mamkou a tatkou. Zajimali se o cechy a slovensko. Uplne si tatku dovedu predstavit jak zvani s mym otcem a jezdi spolu na vylety. Doufam ze alespon nekdo z jejich rodiny prijede, strasne rada bych jim oplatila jejich pohostinost.
Vecer a navsteva celkove byla zakoncena dary. Ondra dostal verij a my s Katkou yukaty. Moje je bila se zajici a katcina cervena s vazkami. Ano, daji se tu sice koupit, ale dostat je darem od japonske rodiny je neco trochu jineho...
úterý 7. září 2010
Japosko den 4
Probudit se bylo extra narocne a zvednout se z uzasne pohodlneho futonu jezte narocnejsi. Hlava bolela min, nohy olepene naplastmi a vsechno vypadalo dost ruzoveji. Sla jsem spat o dost driv nez ostatni a nemela jsem tuseni co ze je na dnesek v planu. Dozvedela jsem se to u veeelike snidane. Saori ma den volna a vezme nas na vylet. Jeli jsme dlouho na jih a ja si uzivala svou perfektne vytrenovanou dovednost power napu, anebo spis vojensky zpusob spani... spi kdyz mas moznost. Bohuzel u sebe nemam ani net, ani pruvodce, takze nemuzu pridavat spoustu chytrych reci o mistech kterymi jsme jeli, tak alespon par postrehu.
Dalnice jsou perfektne udrzovane a plati se na nich myto (nepovedlo se nam prijit na to od ceho by to slovo mohlo byt odvozeno)... krok zpet: v Japonsku se jezdi na druhe strane, auta maji volanty na druhe strane, ale pouzivaji kilometry.
Dalsi postreh: Mesta a vesnice jsou vsude, volne krajiny je minimum. Naprostou vetsinu stromu nejsem schopna poznat. Co se da jsou bambusy, platany, jinany, eukalypty. Roste tu spousta jehlicnanu a o nekterych bych mozna rekla ze jsou to tuje, zbytek vypada jako prerostle okrasne ploty.
Celkove se tu nepotka mnoho zvirat. Psa je na ulici videt vyjimecne a kdyz tak neco co vypada jako chlupata civava, ale ma jiny tvar cenichu. Venkovnich kocek jsem zahledla taky jen par a rekla bych ze se (velmi inteligentne) ydrzuji hlavne u chramu a svatyn. Je tady celkem dost letajicich zviratek. Z ptaku hlavne obravske vrany (havrani?) o kterych jsem si vzdycky myslela ze jsou chladumilne, pak holubi (rozhodne ne tolik co u nas), neco co vypada jako vrabci a spousta hmyzu. To co jsem prvni den povazovala za netopyry jsou gargantuovsti motyli s rozpetim kridel tak deset sentimetru. Maji velke, tucne, chlupate telo a velmi jednoduchy tvar kridel. To ti zluti, zeleni a modri jsou sice mensi, ale zas nadherne vykresleni a s kridly vystrihanymi do vsemoznych tvaru. Vsude tu pobihaji velci cerni mravenci (nemam potrebuj zjistovat jestli kousou), metalicky zbarveni chrobaci a pavouci s vydulymi brichy a tenkyma nohama motaji psychedelicke site kde je napadne. Jediny druh hmyzu, ktery je mi skutecne velmi nesympaticky je ten ktery jsem jeste nevidela, doufam ze ho ani neuvidim a nejradsi bych byla kdybych ho uz nikdy neslysela. Mnoho stromu tady totiz bzuci. Tezko ten zvuk popsat ale je to jako hodne nazlobeny ul, ktery se dal na house music. Temer fistulove vireni prechazi do temneho duniveho bzuceni a zpet a slovek si neni jisty jestli by bylo horsi kdyby ten zvuk vydavalo spousta malych potvurek nebo jedna velka (tak uz jsem je videla... No nelibi se mi a to je velmi slaby vyraz... Jsou to tak pet centimetru velke kobylky a ty stromy jsou jimi doslova obaleny!!!)
Takhle rozepsano to vypada ze fauny je tu dost, ale na me to tak moc nepusobi.
Konec postrehu, zpet k vyletu. Sjeli jsme z dalnice a zacali splhat po horskych cestickachv srdci ostrova Kyushu. Navigace nas vedla cestou necestou a najednou jsme byli na rozbite asfaltce vinuci se bambusovym lesem, vsude sero a jak ja tak Ondra jsme se okamzite shodli na tom ze uz tu chybi jen buzci podel ces a budeme na ceste do fantazie. Saori ridila skvele (prestoze mela na aute zelenozlutou vlajecku symbolizujici zacatecnika) a na vrchol hory Aso jsme se dostali bez problemu. Kdyz jsem videla jeji strevicky s drevenymi podpatky bylo mi jasne ze vylet nebude nijak extra spocivat v chozeni. Celkem jsem za to byla rada. Aso neni tak uplne hora, jako spis sopka. Ne ze by zrovna chrlila lavu, ale dymu z ni jde dost. Vzduch je citit sirou a vsude jsou (dokonce i anglicky) varovani pro astmatiky a kardiaky. No nedychalo se tam dobre. Ke krateru to byla prijemna prochazka a tam jsem teprve uverila jednomu detailu z Bonda. Nejsem si schopna vzpomenout ktery film to byl a dokonce ani ktery herec (po navratu to vidim na 007 maraton) ale bylo to (logicky) v Japonsku a on se spustil do sopky kde zjistil, ze zelene jezirko na dne je z kovu a kdyz se otevre je dole prostavaci plocha ci co (co jsem ted trosicku googlila tak to asi bude Zijes jenom dvakrat) Tady to vypadalo naprosto stejne. Jedovate zelena hladina jejiz barva je urcite zpusobena kombinaci siry a skalice (felak, spanelstinarka a knihovnice jsou na chemii experti) je naprosto nehybna, jen z brehu vychazeji oblacky bileho az temne sedeho koure, ktery se rozteka po okoli. Rozhodne bude Bond maraton! Prosli jsme se mesicni krajinou kolem krateru. V dunach cerneho sopecneho pisku byly polozene drevene chodnicky pripominajici lavky na plazich. jako u more jsem si ale fakt nepripadala.
Ypatky k autu, jizda, vylezt, pekna vyhlidka, uplne mi to pripomelo Civilizaci. Vsechno pekne rozdelene na ctverce, tady pole, tamhle vesnice, ha tohle uz se rozrostlo na mesto a tak... Pak uz nas cekal posledni bod programu. Saorin pritel (korejec... hlavne to prosim nerikejte mym rodicum :D) a jeho rodina maji v jedne male vesnici hotel a kousek od nej se da koupat. Bylo to jedno z nejkrasnejsich... ne, bylo to vubec nejkrasnejsi misto na jakem jsem se kdy koupala. Nad malym jezirkem se zdvihal pozvolny svah po kterem stekala voda z vetsiho jezirka, do ktereho dopadaly proudy z tak deseti metroveho vodopadu. Nadhera. Puvodni plan byl vzit si vypujcene kusy karimatek a po svahu mezi jezirky se klouzat. Saori sjela, Katka sjela a ja ne. Znam se, se svoji sikovnosti bych si u toho minimalne odrazila kostrc, ale spis bych si zlomila nohu nebo rovnou krk. To sjizdeni mi ale vratilo hluboko pochovane vzpominky na Cesky Sternberk, tabory a sjizdeni jezu. Taky ale uzasne skakani do vody. Kdyz jsem se rozhlidla vsimla jsem si nad vrchnim jezirkem skaly ze ktere by se snad skakat dalo. Posedavalo na ni nekolik mistnich pubertaku (kluci tu nosi normalni bermudy a holky se koupou v kratasech a trickach) a nakonec se mi od nich podarilo vyzjistit ze dole je dost vody a skutecne se skakat da. Nemohlo to byt vic nez tri metry, ale byla to parada. pochopitelne mi praskly vsechny pouchyre a zacaly palit. Vylezla jsem znovu nahoru a cekala na Katku a Saori. Mala japonecka skocila bez zavahani, ale Katka mela strach. Nakonec jsem s ni do jezirka slezla, ona se skocit bala a me doslo ze bych si mohla potrhat stehy, tak jsem to radsi znovu neriskovala. Tak nejak premyslim ze vlastne nemam zadne zdravotni pojisteni, pokud mi ta mezinarodni VZP karta nestaci... Holt nesmim k doktorovi.
Vykoupane a spokojene jsme se vratilz ke klukum. Ondra ani pritel do vody nechteli.. Ondra pak sel fotit chramy a my jsme nadsene prijaly nabidku vyzkouset tradickni japonske lazne v hotelu. "Byla to nezapomenutelna zkusenost" bych nejspis napsala kdyby v lazni byla napustena voda a my meli moznost si ji vazne vyzkouset. Bohuzel. Holky si daly sprchu, ja si rikala ze pockam zpatky do base campu. Clovek by se tu mohl sprchovat co deset minut a stejne by to bylo k nicemu.
Zpatky jsme dorazili za tmy a cekala nas opulentni hostina. Misy s tempurou, hromada ryb, vajecne rolky, zelenina, parecky, siry, misa ryze a predem nastrihana nori aby si do ni kazdy zabaliol na co ma chut. Nechat se hostit v Japonsku, od japoncu, japonskym jidlem... To je urcite jeden z vyznamnych vrcholu tohohle vyletu
Dalnice jsou perfektne udrzovane a plati se na nich myto (nepovedlo se nam prijit na to od ceho by to slovo mohlo byt odvozeno)... krok zpet: v Japonsku se jezdi na druhe strane, auta maji volanty na druhe strane, ale pouzivaji kilometry.
Dalsi postreh: Mesta a vesnice jsou vsude, volne krajiny je minimum. Naprostou vetsinu stromu nejsem schopna poznat. Co se da jsou bambusy, platany, jinany, eukalypty. Roste tu spousta jehlicnanu a o nekterych bych mozna rekla ze jsou to tuje, zbytek vypada jako prerostle okrasne ploty.
Celkove se tu nepotka mnoho zvirat. Psa je na ulici videt vyjimecne a kdyz tak neco co vypada jako chlupata civava, ale ma jiny tvar cenichu. Venkovnich kocek jsem zahledla taky jen par a rekla bych ze se (velmi inteligentne) ydrzuji hlavne u chramu a svatyn. Je tady celkem dost letajicich zviratek. Z ptaku hlavne obravske vrany (havrani?) o kterych jsem si vzdycky myslela ze jsou chladumilne, pak holubi (rozhodne ne tolik co u nas), neco co vypada jako vrabci a spousta hmyzu. To co jsem prvni den povazovala za netopyry jsou gargantuovsti motyli s rozpetim kridel tak deset sentimetru. Maji velke, tucne, chlupate telo a velmi jednoduchy tvar kridel. To ti zluti, zeleni a modri jsou sice mensi, ale zas nadherne vykresleni a s kridly vystrihanymi do vsemoznych tvaru. Vsude tu pobihaji velci cerni mravenci (nemam potrebuj zjistovat jestli kousou), metalicky zbarveni chrobaci a pavouci s vydulymi brichy a tenkyma nohama motaji psychedelicke site kde je napadne. Jediny druh hmyzu, ktery je mi skutecne velmi nesympaticky je ten ktery jsem jeste nevidela, doufam ze ho ani neuvidim a nejradsi bych byla kdybych ho uz nikdy neslysela. Mnoho stromu tady totiz bzuci. Tezko ten zvuk popsat ale je to jako hodne nazlobeny ul, ktery se dal na house music. Temer fistulove vireni prechazi do temneho duniveho bzuceni a zpet a slovek si neni jisty jestli by bylo horsi kdyby ten zvuk vydavalo spousta malych potvurek nebo jedna velka (tak uz jsem je videla... No nelibi se mi a to je velmi slaby vyraz... Jsou to tak pet centimetru velke kobylky a ty stromy jsou jimi doslova obaleny!!!)
Takhle rozepsano to vypada ze fauny je tu dost, ale na me to tak moc nepusobi.
Konec postrehu, zpet k vyletu. Sjeli jsme z dalnice a zacali splhat po horskych cestickachv srdci ostrova Kyushu. Navigace nas vedla cestou necestou a najednou jsme byli na rozbite asfaltce vinuci se bambusovym lesem, vsude sero a jak ja tak Ondra jsme se okamzite shodli na tom ze uz tu chybi jen buzci podel ces a budeme na ceste do fantazie. Saori ridila skvele (prestoze mela na aute zelenozlutou vlajecku symbolizujici zacatecnika) a na vrchol hory Aso jsme se dostali bez problemu. Kdyz jsem videla jeji strevicky s drevenymi podpatky bylo mi jasne ze vylet nebude nijak extra spocivat v chozeni. Celkem jsem za to byla rada. Aso neni tak uplne hora, jako spis sopka. Ne ze by zrovna chrlila lavu, ale dymu z ni jde dost. Vzduch je citit sirou a vsude jsou (dokonce i anglicky) varovani pro astmatiky a kardiaky. No nedychalo se tam dobre. Ke krateru to byla prijemna prochazka a tam jsem teprve uverila jednomu detailu z Bonda. Nejsem si schopna vzpomenout ktery film to byl a dokonce ani ktery herec (po navratu to vidim na 007 maraton) ale bylo to (logicky) v Japonsku a on se spustil do sopky kde zjistil, ze zelene jezirko na dne je z kovu a kdyz se otevre je dole prostavaci plocha ci co (co jsem ted trosicku googlila tak to asi bude Zijes jenom dvakrat) Tady to vypadalo naprosto stejne. Jedovate zelena hladina jejiz barva je urcite zpusobena kombinaci siry a skalice (felak, spanelstinarka a knihovnice jsou na chemii experti) je naprosto nehybna, jen z brehu vychazeji oblacky bileho az temne sedeho koure, ktery se rozteka po okoli. Rozhodne bude Bond maraton! Prosli jsme se mesicni krajinou kolem krateru. V dunach cerneho sopecneho pisku byly polozene drevene chodnicky pripominajici lavky na plazich. jako u more jsem si ale fakt nepripadala.
Ypatky k autu, jizda, vylezt, pekna vyhlidka, uplne mi to pripomelo Civilizaci. Vsechno pekne rozdelene na ctverce, tady pole, tamhle vesnice, ha tohle uz se rozrostlo na mesto a tak... Pak uz nas cekal posledni bod programu. Saorin pritel (korejec... hlavne to prosim nerikejte mym rodicum :D) a jeho rodina maji v jedne male vesnici hotel a kousek od nej se da koupat. Bylo to jedno z nejkrasnejsich... ne, bylo to vubec nejkrasnejsi misto na jakem jsem se kdy koupala. Nad malym jezirkem se zdvihal pozvolny svah po kterem stekala voda z vetsiho jezirka, do ktereho dopadaly proudy z tak deseti metroveho vodopadu. Nadhera. Puvodni plan byl vzit si vypujcene kusy karimatek a po svahu mezi jezirky se klouzat. Saori sjela, Katka sjela a ja ne. Znam se, se svoji sikovnosti bych si u toho minimalne odrazila kostrc, ale spis bych si zlomila nohu nebo rovnou krk. To sjizdeni mi ale vratilo hluboko pochovane vzpominky na Cesky Sternberk, tabory a sjizdeni jezu. Taky ale uzasne skakani do vody. Kdyz jsem se rozhlidla vsimla jsem si nad vrchnim jezirkem skaly ze ktere by se snad skakat dalo. Posedavalo na ni nekolik mistnich pubertaku (kluci tu nosi normalni bermudy a holky se koupou v kratasech a trickach) a nakonec se mi od nich podarilo vyzjistit ze dole je dost vody a skutecne se skakat da. Nemohlo to byt vic nez tri metry, ale byla to parada. pochopitelne mi praskly vsechny pouchyre a zacaly palit. Vylezla jsem znovu nahoru a cekala na Katku a Saori. Mala japonecka skocila bez zavahani, ale Katka mela strach. Nakonec jsem s ni do jezirka slezla, ona se skocit bala a me doslo ze bych si mohla potrhat stehy, tak jsem to radsi znovu neriskovala. Tak nejak premyslim ze vlastne nemam zadne zdravotni pojisteni, pokud mi ta mezinarodni VZP karta nestaci... Holt nesmim k doktorovi.
Vykoupane a spokojene jsme se vratilz ke klukum. Ondra ani pritel do vody nechteli.. Ondra pak sel fotit chramy a my jsme nadsene prijaly nabidku vyzkouset tradickni japonske lazne v hotelu. "Byla to nezapomenutelna zkusenost" bych nejspis napsala kdyby v lazni byla napustena voda a my meli moznost si ji vazne vyzkouset. Bohuzel. Holky si daly sprchu, ja si rikala ze pockam zpatky do base campu. Clovek by se tu mohl sprchovat co deset minut a stejne by to bylo k nicemu.
Zpatky jsme dorazili za tmy a cekala nas opulentni hostina. Misy s tempurou, hromada ryb, vajecne rolky, zelenina, parecky, siry, misa ryze a predem nastrihana nori aby si do ni kazdy zabaliol na co ma chut. Nechat se hostit v Japonsku, od japoncu, japonskym jidlem... To je urcite jeden z vyznamnych vrcholu tohohle vyletu
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)